Dějiny advokacie

Ve starém Římě žádné právnické fakulty ani učiliště podobného typu neexistovaly, setkáváme se s nimi až na sklonku antiky, kdy mezi nejproslulejší patřily právnické školy v Berytu (Bejrútu) a Konstantinopoli (Cařihradu, Istanbulu) – na západě Římské říše se tehdy spíše pěstovalo a rozvíjelo řečnické umění. Pokud chtěl někdo tedy získat znalosti o právu, nezbývalo mu většinou nic jiného, než navštěvovat soudní řízení a konzultovat s těmi, kteří již právo ovládali. Povědomí o základních právních předpisech (jednalo se zejména o Zákon XII desek) patřilo mezi členy výše postavených rodin k elementárním znalostem.

Římským právníkem byl proto muž, který se svými znalostmi o právu a schopnostmi je aplikovat stal známým a získal tím jistou proslulost – byl autorem nových právních pravidel, vystupoval na soudech jako žalobce či obhájce, sepsal učená pojednání o římském právu. Právo bylo zpočátku velmi dlouho úzce spojeno s náboženstvím (Ulpianus: Právní věda je znalostí věcí božských i lidských.).

Římský právnický stav se vyvinul z prostředí, v němž právníci (iuris consulti) nepředstavovali institucionalizovaný specializovaný stav, ale kde samotná znalost civilního nebo sakrálního práva byla jediných určujícím kritériem odlišujícím je od neprávníků. Marcus Tullius Cicero, řečník a politik prvního století př. n. l., uvádí charakteristiku činnosti republikového právníka: agere (žalovat – udílení právních rad zejména formální stránky vedení soudního sporu), cavere (vyvarovat se – předcházení právním sporům) a respondere (odpovídat – veřejné právní poradenství).

Římský advokát (advocatus, ad vocare = přivolat) nemusel mít právnické vzdělání a často je také neměl. Výjimečné místo mezi advokáty patřilo řečníkům (oratores), kteří také dlouhou dobu v této profesi dominovali. Ve vývoji římské společnosti postupně pojem řečníka a advokáta splynul natolik, že je lze obecně považovat za synonyma.

Zásadním mezníkem v dějinách evropského právnického stavu je vznik Boloňské univerzity (1088). Rozumíme-li pod právnickým stavem skupinu lidí, kteří se vyznačují stejným sociálním postavením a úkoly uvnitř existující společnosti a kteří také zaujali, jak subjektivně ve svém stavovském sebevědomí, tak i objektivně v rámci uznání jiných, určité místo v je obklopujícím společenském řádu, pak prvními příslušníky evropského právnického stavu jsou právě absolventi vzešlí z řad studentů Boloňské univerzity.

Latinský pojem „advocatus“ se v pramenech na českém území objevuje poprvé v roce 1144 v listině římského krále Konráda III. adresované olomouckému biskupovi Jindřichu Zdíkovi, v níž je zmíněno jméno Fridericus advocatus Ratisponensis – toto označení však z důvodu rozdílného překladu středověké a klasické latiny neznamenalo advokát, nýbrž úředník – fojt. Výraz „Theoderico advocato“ obsahuje dílo „Cinfirmacio diplomatis de civitate Nova villa condita“ z roku 1223, nejednalo se však zatím o výkon advokacie, nýbrž o prosté poskytnutí pomoci před soudy.

Horní zákoník Ius regale montanorum (Právo královské horníkuov) z r. 1300 upravoval zastoupení řečníky a poručníky, kdy vystupování těchto osob před soudem se lišilo v tom, že řečník vystupoval vedle strany jako její rádce a pomocník, poručník pře naopak byl zástupcem a plnomocníkem strany, vykonávajícím právem vymezené úkony namísto řečníka.

Práva městská Království českého z roku 1579 uvádějí, že prokurátor neboli řečník je osobou, která mluví před soudem za poplatek nebo mzdu a vede cizí pře. Roku 1615 byla schválena úprava podmínek pro výkon advokacie, která v dřívější době existovala. Touto novou úpravou bylo sněmovní usnesení přijaté generálním sněmem, jež zavádí princip „numerus clausus“.

Obnovené zřízení zemské vydané Ferdinandem II. r. 1627 pro Čechy a r. 1628 pro Moravu obsahovalo taktéž články upravující otázky advokacie. Nejpodstatnější změnou bylo zavedení písemného procesu, právní zastupování vykonávali advokáti a prokurátoři, mezi kterými nebyl shledáván „žádný rozdíl“, přestože prokurátor činil před soudem úkony a podával spisy sepsané advokátem. Články především stanovovaly obecné morální požadavky pro advokáty a prokurátory jako poctivost, uctivé a vážné chování, požadavek na odborné právnické vzdělání zatím chyběl. Každé podání po roce 1640 muselo být podepsáno přísežným advokátem nebo prokurátorem.

Významnějšími právními úpravami advokacie, které upravovaly podmínky přístupu k tomuto povolání, byla Deklaratoria (novelizace Obnoveného zřízení zemského) v roce 1652, která po obdobích, kdy mohl advokacii vykonávat kdokoliv, kdo složil přísahu dle požadavků konkrétního soudu, zavedla pro advokáty požadavek vysokoškolského vzdělání, a nařízení Marie Terezie z roku 1755 společně s dvorským dekretem z roku 1767, které rozšiřovaly požadavek absolvování předepsaného právnického studia na veškeré advokáty bez ohledu na to, zda působí u vyšších nebo nižších soudních stolic, přičemž právnickým studiem bylo myšleno získání doktorátu práv.

Teprve josefinský civilní soudní řád z roku 1781 začal termín advokát používat výhradně. V období absolutismu se řečnická část z činnosti advokátů (prokurátorů) téměř vytratila, což bylo způsobeno změnou soudního řízení z ústního na písemné a tajné. Teprve dvorským dekretem č. 408/1800 Sb. z. s. byla pro advokáty uzákoněna bezvýjimečnost doktorátu a dvouleté praxe.

Všeobecně se o právnících jako početné, ve státním organismu vlivné a zájmově svébytné sociální skupině osob s ukončeným právnickým vzděláním začíná v našich zemích hovořit přibližně až po polovině 19. století, tedy právě od časové hranice, kdy skutečné stavovství – politická a právní kategorie existující v Čechách, na Moravě a ve Slezsku téměř polovinu tisíciletí – dospělo ke svému zániku.

Prakticky všechny právnické profese, které byly považovány všeobecně za obvyklé a běžné, a pro něž bylo předepsáno dokončené studium práva na univerzitě, získaly svoji podobu od konce čtyřicátých do počátku 70. let 19. století, šlo o tyto čtyři profese: soudce, státní zástupce, notář a advokát (na počátku 21. století k nim přibyly ještě profese exekutora a zaměstnance zastupujícího Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových).

Provizorní advokátní řád č. 364/1849 ř. z. zrušil numerus clausus advokátů působících u určitého soudu, rozhodnutí o tom, kdo se stane advokátem, však zůstalo stále v rukou státu. V roce 1857 vydalo ministerstvo spravedlnosti nařízení (č. 114/1857 ř. z.) o nakládání s pokoutníky. Za pokoutníka byl pokládán každý, kdo neoprávněně zakročil jménem stran nebo pro strany vyhotovil soudní podání. V Čechách v roce 1868 působilo v advokacii celkem 216 osob, z toho v Praze 66. Byly zřízeny advokátní komory. Používá se termín kandidát advokacie. Podrobnosti advokátní zkoušky upravilo nařízení ministerstva spravedlnosti č. 328/1850 ř. z. (později č. 264/1854 ř. z.). Žádost o připuštění k advokátním zkouškám se podávala u apelačního soudu (vrchního zemského soudu).

Vydání definitivního advokátního řádu č. 96/1868 ř. z. (a zákona č. 40/1872 ř. z., o vykonávání moci disciplinární nad advokáty a kandidáty advokátskými; zákon č. 223/1906 ř. z., kterým se mění a doplňují některá ustanovení disciplinárního statutu; zákon o přijetí advokátního tarifu č. 58/1890 ř. z. a nařízení ministerstva spravedlnosti, kterým se dovoluje advokátům, kandidátům advokacie a obhájcům nosit úřední roucho č. 59/1904 ř. z.) přineslo uplatnění liberálních zásad: volný přístup k advokacii v případě, že uchazeč splní zákonné podmínky, nezávislost advokátů a stavovskou samosprávu. Zákonnými podmínkami bylo domovské právo v některé obci země zastoupené na říšské radě, svéprávnost, ukončené právnické studium, dosažení doktorátu, sedm let praxe a úspěšné složení advokátské zkoušky. Výnos ze dne 28. prosince 1888 č. 14962 stanovoval, že čas, který strávil právní praktikant v aktivní službě vojenské, má se mu počítat do advokátní praxe. Toto rozhodnutí nalezlo následně svůj smysl v zákonu č. 139/1913 ř. z., o započtení jednotlivých vojenských služeb do doby soudcovské přípravné služby, soudní, notářské a advokátní praxe. Od roku 1869 počet advokátů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rychle rostl. V roce 1890 přesahoval počet 1100 osob a v roce 1917 dosáhl počtu 1789 osob.

I když základem činnosti advokátů zůstala stará rakouská úprava zakotvená v advokátním řádu č. 96/1868 ř. z., zákon č. 83/1920 Sb. z. a n., o prozatímní úpravě advokacie, spolu s několika nařízeními vlády řešil řadu otázek spojených s výkonem advokacie. V roce 1922 sjednotil podmínky zápisu do seznamu advokátů a výkon advokacie jakož i advokátní slib zákon č. 40/1922 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují některá ustanovení o advokátech. Tento zákon stanovil, že do seznamu advokátů mohl být zapsán svéprávný československý občan, který vykonal právnická studia na některé československé univerzitě anebo přede dnem 28. října 1918 na některé univerzitě bývalého rakousko-uherského mocnářství, dosáhl hodnosti doktora práv, absolvoval pětiletou praxi a složil advokátní zkoušku. Advokáty se mohly stát i ženy.

Zákon č. 144/1936 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují některá ustanovení o advokátech, pak stanovoval, že žadatel o zápis do seznamu advokátů musel vykázat, že byl na území republiky Československé anebo před 28. říjnem 1918 na území bývalého Rakousko-Uherska v právní službě zaměstnán po dobu 6 let. Z této praxe musí trvat praxe u advokáta nejméně 5 let. Právní praxe u řádného soudu, u státního zastupitelství (vojenského prokurátora), u veřejného notáře, u úřadu správního nebo finančního, se započítává úhrnem jen do jednoho roku. V souvislosti se zákonnými podmínkami vyžadovanými pro zapsání do seznamu advokátů je vhodné zmínit vládní nařízení č. 224/1936 Sb. z. a n., o započtení prezenční vojenské služby do praxe kandidátů. V roce 1938 působilo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 3845 advokátů.

Zákonem č. 201/1946 Sb., o úpravě některých otázek týkajících se advokacie, bylo upraveno, že žadatel o zápis do seznamu advokátů musí prokázat, že byl na území republiky Československé nebo před 28. říjnem 1918 na území bývalého Rakousko-Uherska v právní službě zaměstnán po dobu pěti let. Z této služby musí právní služba u advokáta trvati nejméně čtyři roky. Právní služba u řádného soudu, u státního zastupitelství (vojenského prokurátora), u notáře, u úřadu správního nebo finančního, se započítává úhrnem jen do jednoho roku. Změny ve výkonu advokacie byly provedeny také vládním nařízením č. 25/1947 Sb. z. a n., o započtení vojenské služby do právní služby kandidátů advokacie či změny v oblasti advokátního tarifu provedené vyhláškami Nejvyššího cenového úřadu č. 29/1945 Ú. l. a č. 337/1947 Ú. l. Změny nastaly v důsledku zrušení vládního nařízení č. 174/1940 Sb. z. a n., kterým se měnila a doplňovala ustanovení o působnosti orgánů advokátních komor, i v pravomocích advokátní komory a výborů. V roce 1947 působilo v českých zemích 2074 advokátů.

Podle zákona č. 322/1948 Sb., o advokacii (advokátní řád), advokáti vykonávali advokacii pouze v krajských sdruženích advokátů. Za člena krajského sdružení advokátů mohl být přijat jen československý občan státně spolehlivý, oddaný lidově demokratickému zřízení, který prokázal předepsanou odbornou způsobilost. Advokát nesměl vykonávat jiné placené zaměstnání kromě vědecké činnosti. K provedení zákona bylo přijato nařízení ministra spravedlnosti č. 74/1949 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení zákona o advokacii, a nařízení ministra spravedlnosti č. 194/1950 Sb., o sazbách za advokátní a notářské výkony. Zavádí se název advokátní koncipient. Koncipient musel u přiděleného advokáta vykonat předepsanou pětiletou praxi, což byla podmínka pro připuštění k odborné justiční zkoušce určené zákonem č. 323/1948 Sb., jímž se zavádí odborná justiční zkouška a doplňují se předpisy o přípravné službě soudcovské.

Zákonem č. 114/1951 Sb., o advokacii, nastala změna v organizaci advokacie zrušením krajských sdružení advokátů spolu s Ústředním sdružením advokátů v Praze, jejichž práva a závazky přešla na nově zřízené Ústředí advokátních poraden v Praze. Na uvedený zákon navázalo nařízení ministra spravedlnosti č. 115/1951 Sb., kterým se stanovila sazba odměn za úkony právní pomoci poskytované advokátními poradnami (advokátní tarif). Na rozdíl od předchozí právní úpravy však poskytovala advokacie právní pomoc (zejména udílením právních pořad, sepisováním listin a zastupováním účastníků v řízení před soudy a orgány státní správy) zákonem konkrétně taxativně vyjmenovaným osobám, mezi které náležely socialistické právnické osoby, jiné společenské organizace, orgány státní správy a občané. Nově byl také ustanoven výslovný zákaz soukromého výkonu advokacie a poskytování výdělečné právní pomoci vůbec. Po vykonání předepsané právní praxe, která byla zákonem č. 33/1953 Sb., o právní praxi a odborné zkoušce v oboru justice a prokuratury, zkrácena na jeden rok, se musel koncipient podrobit odborné zkoušce, jejímž účelem bylo zjistit potřebné odborné vědomosti a politickou vyspělost. Advokátem mohl být jen ten, kdo byl občansky bezúhonný, byl oddán lidově demokratickému zřízení a byl Československým občanem, měl právnické vzdělání, složil odbornou zkoušku a byl členem advokátní poradny. Advokátní koncipient byl zaměstnancem advokátní poradny.

V porovnání s předchozím zákonem o advokacii zákonem č. 57/1963 Sb., o advokacii, dochází v souvislosti s novým územním členěním ke změně organizace advokacie, když byly zrušeny dřívější advokátní poradny a jejich členové se stali členy toho krajského sdružení advokátů, resp. Městského sdružení advokátů pro Prahu, v jehož obvodu se nacházela původní advokátní poradna. V čele advokacie stálo Ústředí české advokacie. Advokátem mohl být občan Československé socialistické republiky, který byl oddán socialistickému zřízení, byl občansky bezúhonný, měl právnické vzdělání, vykonával po dobu dvou let úspěšně právní praxi zakončenou závěrečným hodnocením a byl členem sdružení. Advokátní čekatel byl v pracovním poměru ke sdružení.

V souvislosti s vydáním ústavního zákona o československé federaci došlo k rozdělení advokacie mezi oba státy. Podle zákona České národní rady č. 118/1975 Sb., o advokacii, byla organizace advokacie obdobná jako podle předešlého zákona, byla více však v porovnání s ním rozpracována. Základními advokátními organizacemi byla krajská sdružení advokátů, v případě Prahy Městské sdružení advokátů, která k výkonu advokacie zřizovala v okresech a pražských obvodech advokátní poradny. Advokacii mohl vykonávat jen ten, kdo byl členem sdružení a složil do rukou předsedy sdružení slib. Za člena sdružení mohl být přijat jen občan Československé socialistické republiky, občansky bezúhonný, plně způsobilý k právním úkonům, který byl oddán socialistickému zřízení, měl úplné vysokoškolské právnické vzdělání, vykonával po dobu tří let právní praxi, z toho nejméně dva roky v advokacii, a složil úspěšně advokátní zkoušku. Advokátní čekatel byl v pracovním poměru ke sdružení.

Zákonem České národní rady č. 128/1990 Sb., o advokacii, se povolání advokáta zpřístupňuje všem zájemcům, kteří splňují příslušné předpoklady a tím, že výkon povolání advokáta staví na základ soukromého podnikání. Jedině takový systém může totiž v podmínkách tržního hospodářství zajistit plné uspokojení poptávky po právních službách a prostřednictvím soutěže zajistit i tlak na kvalitu poskytovaných služeb. Dohled nad zachováváním etických pravidel výkonu povolání se při tom svěřuje samosprávné organizaci advokátů (České advokátní komoře), která svou nezávislostí na státních orgánech zajišťuje i neodvislost advokátů při výkonu povolání a nezbytné sociální služby advokátům. Poskytování právní pomoci se i nadále upravuje jako služba zásadně za odměnu. Advokátem byl ten, kdo byl zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Komora zapsala do dvou měsíců od doručení písemné žádosti do seznamu advokátů každého, kdo měl plnou způsobilost k právním úkonům, získal vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice, vykonával po dobu alespoň pěti let právní praxi, z toho nejméně tři roky jako advokátní koncipient, byl bezúhonný, složil advokátní zkoušku, složil do rukou předsedy Komory slib. V roce 1990 působilo v Česku cca 900 advokátů.

Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, definuje výkon advokacie jako soustavné poskytování právních služeb za úplatu, stejně jako postavení advokátů, advokátní komory, advokátních koncipientů a působnosti advokátů ze zemí EU na českém území. Tento zákon nahradil nejen dosavadní zákon č. 128/1990 Sb., o advokacii, ale i zákon č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované, a z dosavadních komerčních právníků se tak stali advokáti. Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Komora zapíše na základě písemné žádosti do seznamu advokátů každého, kdo je plně svéprávný, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo, kdo vykonával po dobu alespoň tří let právní praxi jako advokátní koncipient, kdo je bezúhonný, komu nebylo uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů nebo na něhož se hledí, jako by mu toto kárné opatření nebylo uloženo, kdo nebyl vyškrtnut ze seznamu advokátů, kdo není v pracovním nebo ve služebním poměru ani nevykonává jinou činnost neslučitelnou s výkonem advokacie, kdo složil advokátní zkoušku, kdo uhradil Komoře poplatek, a kdo složil do rukou předsedy Komory slib. Dnes působí v Česku cca 14 tis. advokátů.

(S využitím děl MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vydání. Praha: Leges, 2010. 640 s. ISBN 978-80-87212-39-4., SKŘEJPEK, M. a kol. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha: Havlíček Brain Team, 2007. 207 s. ISBN 978-80-903609-9-0., a BALÍK, S. a kol. Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Česká advokátní komora, 2009. 271 s. ISBN 978-80-7035-427-8., sestavil doc. JUDr. Ing. Bohumil Poláček, Ph.D., MBA, LLM.)